Ano, vytyčení cíle není zase až tak těžké, ale jak se ke svému cíli skutečně dopracovat? Co musím udělat pro to, abych mohl svůj cíl dosáhnout? Proč selhávám? A nestojím si v cestě jen já sám?
K napsání tohoto článku mne inspiroval, dneska ráno Michal Holub, který sdílel pojednání o produktivitě a zdůrazňoval zde, že je nutné mít cíl. Souhlas. Bez toho to nepůjde. Pokud nevím kam jdu, asi těžko tam dojdu.
Abych demonstrovala, sama na sobě, jak si nastavit cíl a jak se k němu dostat, podělím se s Vámi o svůj příběh.
Můj příběh
Už jako malá holka, jsme si s mojí sousedkou Janou, definovaly naše životní moto, že „to co chceme, to dosáhneme“.
Už nevím, při jaké příležitosti to bylo, ale asi to velkou hloubku nemělo. Jana byla o rok starší, obě jsme se dobře učily ve škole a jak šel čas, tak jsme se z komunismu, přesunuli do kapitalismu a otevřeli se nám všem nové možnosti.
Jana začala už na střední škole chodit moderovat do rádia, dneska dělá ředitelku, myslím, že ne, jenom jednoho rádia.
A co já?
Také jsem si začala definovat svůj cíl. Moje cíle, které jsem si stanovila, už jako dítě, byly následující: chtěla jsem vystudovat VŠ a naučit se nejméně jeden jazyk – perfektně.
No a teď k té vlastní realizaci
Moje mamka mi vždycky říkala, když jsem si stěžovala, že něco nezvládnu nebo „to nejde“, že
„všechno jde, jen malé děti se musí, nejdříve naučit chodit“.
A tím jsme to téma uzavřely a většinou, to samozřejmě šlo, jen se muselo vyvinout nějaké větší úsilí. O to tady jde. Emil Zátopek říkal, pokud se nepletu, „pokud to nejde, přidej“.
No tak to nepůjde...
Bohužel, bez toho, že se budeme snažit, učit se novým věcem a vzdělávat se, většinou žádného cíle nedosáhneme. Většinou si v naší cestě nejvíce stojíme sami, protože první reakce je: no, tak to nepůjde, to nezvládnu, co by tomu řekli lidi?
Odpověď je prostá, nic.
Je to náš život a ten si musíme, prožít sami.
Nikdo to za nás neudělá. Jestli budeme studovat takovou nebo makovou věc, nikoho to kromě nás a našich blízkých nezajímá. A pokud to chceme, tak musíme přestat mluvit, o tom, kde všude je zakopaný pes a proč to nejde, protože jinak to opravdu nepůjde.
Miluji jógu
Chodím cvičit Bikram jógu a doporučuji všem, kdo chtějí pochopit, že něco NEJDE, je jenom v naší hlavě. Pokud si řekneme, že to jde, tak to prostě půjde!
Po pěti letech cvičení, mám ve 43 letech takovou flexibilitu, kterou jsem nikdy v životě neměla. Udělám pozice, o kterých se mi ani ve snu nezdálo.
A mimochodem ještě si vyčistím hlavu, tím, že se cvičí ve 42 °C a pevně dané sekvenci, prostě není čas, myslet na nesmysly.
Nastavení cíle
A teď k tomu, jak jsem si kráčela ke svým vytyčeným cílům. Začnu jazyky. Už asi od 3 třídy jsem od 7.00 hodin od rána chodila na nepovinný kurz němčiny. Abych to náhodou nepropásla, jezdila jsem prvním autobusem v 6.05, myslím, že jsem nikdy nechyběla.
K tomu mi rodiče platili hodiny němčiny u nějaké jejich známé, paní byla Němka, a ještě jsme s kamarádkou chodily na soukromé hodiny k naší paní učitelce němčiny, k ní domů. No vypadá to, že jsem byla „šprtka“, myslím, že úplně, ne…
Ale teď k pointě
Jaké bylo moje překvapení, když jsem začala pracovat a zazvonil telefon, já jsem ho zvedla a někdo tam mluvil německy a já jsem nebyla schopna vydat hlásku.
Nula, nic, ticho.
A dost trapné ticho. Po 10 letech studia nulová schopnost vést rozhovor v cizím jazyce. Cítila jsem se opravdu velmi trapně a neschopně, že jsem to nezvládla.
Uteč nebo bojuj
Samozřejmě jsem se začala bát brát telefon. Typická obranná reakce Uteč nebo Bojuj! Raději jsem šla dělat něco jiného, klidně bych šla čistit toaletu, než abych to sluchátko zvedla.
Jednoho dne do naší společnosti nastoupila dívka, která se jmenovala Eva. Ta byla někde rok v Německu a zrovna zazvonil telefon. Vzala ho a začala nádhernou němčinou, jak gramaticky, tak přízvukem a skvělou výslovností, s ladností a dokonalou přirozeností, vést tuto konverzaci. Nádhera.
A moje pocity?
Závist, neskutečná závist, ale ne ta nenávistná, ale ta obdivná, že ona tak dobře umí německy.
To byl moment, kdy jsem pochopila, že tudy cesta nevede, a že musím udělat daleko více, pokud se ke svému cíli, chci dostat.
Snažit se nestačí
Pochopila jsem, že chodit někam jednu hodinu na němčinu, prostě nestačí a pokud se jazyk chci skutečně naučit, musím vyjet do světa.
Také jsem vyjela a německy jsem se opravdu naučila a nejenom německy, ale i anglicky.
Nakonec jsem zůstala v zahraničí 3 roky a každý rok jsem žila jinde – Německo, tam jsem byla v Hamburgu, v Anglii jsem byla opět rok v Londýně a v USA jsem si prožila fajn rok ve státě New Hampshire, tz. Nová Anglie.
Dneska se opravdu nebojím vzít telefon a konverzovat v angličtině nebo němčině, dokonce umím tlumočit z těchto jazyků. A je to pro mě velká zábava.
A jak to dopadlo s VŠ?
No, nejdříve jsem si po absolvování střední školy řekla, že VŠ vlastně nepotřebuji, střední stačí.
Pak jsem začala potkávat inženýry, doktory, magistry a říkala jsem si, že oni nejsou nijak lepší nebo chytřejší než já. A proč vlastně mohou mít více příležitostí, jenom proto, že mají VŠ?
A opět se probudila ta moje „závist“, ale ta zdravá.
Takže jsem se na VŠ přihlásila, přežila jsem první 2 příšerné semestry plné matematiky a školu samozřejmě vystudovala.
A co jsem tímto článkem chtěla sdělit světu?
Nestůjme si sami v cestě a pokud opravdu o něco usilujeme, tak to prostě zvládneme. Ale nečekejme, že to půjde samo.
Disciplína
Do dnešních dní, i když mám státnice, se denně věnuji, ať už němčině nebo angličtině, protože, pokud jazyk nepoužíváme aktivně, ztrácíme rychlost a obratnost a pak nás ani 50 certifikátů nezachrání.
Ale to, jestli svých cílů dosáhneme, záleží jenom na nás, nikdo jiný, to za nás neudělá.
A můj další cíl?
Já osobně, teď mám další svůj cíl, chci vydat kuchařku. No pravda, trošku z jiného ranku, ale mě to prostě baví. Tak mi držte pěsti, ať mi to vyjde.
A já, na oplátku, držím pěsti všem, kteří se snaží něco dělat, je úplně jedno, co. Strašně fandím těm, kteří umí něco vyrobit nebo třeba namalovat obraz, to já neumím.
Ale ať už to bude cokoliv, co bude ten váš cíl, tak ať nám to všem, ideálně, dělá velkou radost.
Krásný den, přeje,
Dagmar
Pokud vás zajímají moje Semináře, tak koukněte.
Pokud potřebujete HR Interima nebo Virtuálního HR ředitele, popř. HR seniorního poradce, zde více info.
Pokud hledáte Mentora, tak koukněte sem. A pokud hledáte práci, tak kariérní poradenství je zde.
A koho HR nezajímá, ale má třeba alergii na lepek jako já, tak koukněte na můj web celiakarna.cz, je tam také moje oblíbená jóga:-).
Comments